Hot Property dokument: nestačí kopat na BBC2
Program vyprávěný Sandy Toksvig se neptá, proč nebylo bydlení nikdy tak nedostupné
Peter Macdiarmid/Getty Images
Britský trh s bydlením se jen zřídka věnoval své činnosti potichu, ale i podle svých vlastních nefunkčních standardů dosáhl v posledních několika letech nových výšin absurdity.
Šílenství, které nyní převládá v některých částech Londýna, je možná nejlépe ilustrováno zvláštně dojemným příběhem o tisíci nebo tak tisících mechanických kopáčích, o kterých se předpokládá, že jsou pohřbeni v podloží Kensingtonu a Chelsea.
Jejich těžkou situaci vysvětluje plutokratická touha vykopat rozlehlé sklepy pod gruzínskými městskými domy, které by jinak nemohly pojmout takový soukromý bazén nebo kino, jaké se sluší na příslušníka globální elity. Takže jdou JCB a kopou dolů.
Bez nákladově efektivního způsobu, jak dostat bagr z tak hluboké díry, vyvinuli stavitelé pro superbohaté důmyslné řešení: dříč si kope svůj vlastní hrob. Poté, co byl utěsněn v betonu pod podlahou suterénu, není to nic jiného než poplatek 5 000 liber na faktuře.
Nic nebylo ani z poloviny tak barokní jako to v Hot Property, včerejší dosti chabém cvalu po trhu s bydlením na BBC2.
Bez animujícího argumentu a malého smyslu pro koherenci vyprávění šlo do značné míry o dokument typu „tady je spousta věcí, které se staly“. Přelétával od předmětu k předmětu a nedůvěřoval ani sobě, že bude zajímavý, ani svému publiku, že bude zajímat.
Což je škoda, protože se to – byť jen letmo – dotklo zajímavé půdy.
Nejlepší sekvence se zabývaly historií rozmachu bydlení, jako byl velký nárůst bytové výstavby ve 30. letech 20. století. Soukromé společnosti v tomto desetiletí postavily dva miliony domů a prodaly se za průměrnou cenu 3,5násobku výdělku.
Nikdy předtím ani potom jsme nestavěli více a domy nebyly nikdy dostupnější. Dnes průměrný domov stojí 9,5násobek průměrného výdělku.
Jak jsme se odtamtud dostali až sem a kdo v tomto procesu získal a ztratil? Znamená vysoké a rostoucí ceny, že se více z nás má lépe? Kolik by měl stát dům?
Očekávat definitivní odpovědi by bylo nerealistické, ale mohli jsme důvodně očekávat, že otázky budou položeny. Místo toho program upadl do nesmyslné debaty mezi vývojáři a nimby, ve které nikdo neřekl nic nového nebo překvapivého.
Vzorec se opakoval dvakrát nebo třikrát: klopýtne zpět na slibné území – a pak pokorně ustoupí, když bude cesta zajímavá.
Byl tam například dům Johna Prescotta za 60 000 liber. (Jako místopředseda vlády Blairovy vlády měl Prescott odpovědnost za bydlení.) Myšlenka byla, že na vládním pozemku bude postaven vysoce kvalitní levný dům, a přestože by byl dům prodán na volném trhu, pozemky by zůstaly ve vlastnictví státu.
Byl to druh partnerství veřejného a soukromého sektoru, který New Labour miloval, a obyvatelé, kteří se k němu přihlásili, si na kvalitu svých domovů nestěžují. Ale někde během cesty se cena připlazila a pak vystřelila nahoru a nepřestala stoupat, dokud nedosáhla 300 000 liber.
Rozhovory s Prescottem a vývojářem vrhají málo světla na to, co se pokazilo a kdo, pokud někdo, byl na vině. Zdálo se, že tvůrci programu v podstatě nejsou zvědaví na to, zda dům za 60 000 liber byl dobrý nápad, špatně dodaný, nebo špatný nápad od prvního dne.
Snad se jim dá odpustit. Snad každý trh, na kterém se zdá, že zahrabání kopacího zařízení v hodnotě 5 milionů liber je rozumné i obezřetné, je nepropustný pro konvenční dokument – nebo alespoň pro ten, který vypráví Sandy Toksvig.
Evan Davis by udělal lepší pěst z ekonomiky a Adam Curtis by se připravoval na politiku. Ale napíchnout temné srdce britského realitního byznysu by vyžadovalo někoho s talentem a posedlostí Franze Kafky.
Business Boomers: Hot Property je k dispozici na BBC iPlayer
Holden Frith tweetuje na twitter.com/holdenfrith
