Mayhem v Iráku: neočekávejte, že Blair & Co vezme vinu za ISIS
Vražední militanti zneužívali zpackanou zahraniční politiku Západu. Ale přijme někdo zodpovědnost?
Chris Jackson - WPA Pool/Getty Images
Přiveďte zpět Saddáma Husajna – vše je odpuštěno. Mosul, třetí největší město Iráku (jejich ekvivalent Birminghamu), je nyní ovládáno vražednými ozbrojenými silami přidruženými k Al-Káidě, Islámským státem Iráku a Sýrie (Isis).
Až dvě divize amerických bezpečnostních sil irácké vlády údajně opustily své zbraně a odposlouchaly se v pondělí večer, než aby se postavily na odpor. Výsledkem je, že čtvrtý největší sklad zbraní v Iráku je nyní v rukou ISIS spolu s hotovostí v hodnotě možná půl miliardy dolarů. Dokonce i Tikrít, Saddámovo rodiště a kdysi bašta sekulární strany Baas, je nyní na území Isis.
Na rozdíl od mnoha jiných povstaleckých hnutí v nedávné historii nejsou Isisova tvrzení, že je stát, ani chvástání, ani nadsázka, ale prostá pravda. Jeho území nyní vede z předměstí syrského města Aleppo, 60 mil od pobřeží Středozemního moře, na východ do Fallúdže ve středním Iráku.
Kromě toho, že je vojenskou silou, provozuje své vlastní soudy a školy šaría. Každá oblast, instituce, čtvrť a budova, kterou kontroluje, je ozdobena černou vlajkou svaté války. Isis je přirozeně první volbou většiny z tisíců zahraničních dobrovolníků, mnoha z Evropy a Spojených států, kteří se nahrnuli do oblasti v naději, že budou vést džihád.
Těhotenství Isis bylo obtížné a složité, v prvních dnech utrpělo četné neúspěchy, v poslední době nabývalo na síle prostřednictvím bohatého finančního zajištění, z nichž velká část údajně pochází z Kataru – za peníze si nekoupíte jen právo pořádat mistrovství světa ve fotbale.
Nyní je však hlavním příjemcem dvou katastrof, které v regionu navštívila zahraniční politika USA a Spojeného království – mocenské vakuum vytvořené v sunnitských částech Iráku zpackanou osm let trvající západní vojenskou okupací; a protiasadovské bezpráví a násilí ve velkých částech Sýrie podporované západními vůdci (a proti kterému se vehementně staví prezident Putin). Je ironií, že po zprávách o masovém stětí hlavy v Mosulu prezident Asad nabídl syrskou vojenskou pomoc Iráku proti tomu, co nazývá společným nepřítelem.
Brutální mučednictví Iráku a jeho lidu jistě pokračuje.
Mezitím v Londýně zasáhly skromné a dobře vychované pokusy britského státu dostat se na dno našich vlastních vojenských a politických příspěvků k pokračující katastrofě Iráku. Příčina zpoždění je dobře známá: Tony Blair se zdráhá zveřejnit některé záznamy ze svých schůzek s Georgem W. Bushem v době před válkou v Iráku a podpořil ho nejvyšší strážce národních tajemství, tajemník kabinetu sir Jeremy Heywood; který byl, jak už to tak bývá, hlavním soukromým tajemníkem Tonyho Blaira během příslušných setkání s prezidentem Bushem.
Sir John Chilcot a premiér Cameron nyní očividně přijali kompromis, podle něhož budou v Chilcotově zprávě zveřejněny pouze to podstatné o tom, jaké záznamy byly o těchto osudových schůzkách uchovávány (Heywood nebyl příliš dobrý v pořizování zápisů), nikoli přesný jazyk.
Že by údajně nezávislá anketa měla přijmout tak chatrný kompromis, bude pro britskou veřejnost jen stěží překvapením – na to, že establishment takto krouží kolem vagónů, jsme si už unaveně zvykli.
Ale dvě věci jsou na Chilcotově vyšetřování překvapivé a zarážející. Za prvé, její mandát – nesnaží se soudit nebo přičítat vinu, ale pouze se poučit. A za druhé, způsob, jakým se někteří z hlavních viníků/svědků snažili vysvětlit své chování. Znovu a znovu jsme slyšeli frázi založenou na informacích, které jsem v té době používal jako kartu pro únik z vězení.
Jinými slovy, jak ve způsobu, jakým bylo vyšetřování nastaveno, tak ve způsobu, jakým mnoho jednotlivých svědků vyprávělo svůj příběh, děsivá, stále se odehrávající katastrofa nebyla ústředním bodem události. Důležitá byla motivace jednotlivců – nikoli výsledky jejich činů.
Je paradoxem, že s profesionalizací politiků se zdá, že ke svým nejtěžším povinnostem přistupují v téměř amatérském duchu. Důležitá je čestná účast s dobrými úmysly – ne výsledek, i když zahrnuje chaos, etnické čistky a smrt v masovém měřítku.
Sir Jeremy Heywood je možná kluzčí než většina ostatních, ale vždy bylo těžké pohnat politiky a státní úředníky k odpovědnosti – oni koneckonců řídí systém a jsou zběhlí v jeho manipulaci.
Ale rozhodování ohně a zapomeň je nový a znepokojivě dekadentní vývoj v našem národním životě. Je to dokonce žíravější než předávání peněz, což bylo hodně vidět během slyšení v Iráku. Přinejmenším akceptuje myšlenku viny – někdo jiný, ale přesto chyba.
Většina z nás musí žít s důsledky svých rozhodnutí, stejně jako naše rodiny; a jsou vedeni, někdy okolnostmi nuceni uznat naše chyby. Pokud vám tento odvěký vzorec skutečného života připadá na váš vkus příliš strohý a nepohodlný – staňte se profesionálním politikem.
