Útok na Charlie Hebdo: jak by měl svět reagovat?
Prezident Hollande se může dostat pod tlak, aby bojoval s ohněm, ale nejlepší reakcí bude jednota
AFP/Getty Images
Zabití 12 lidí v kancelářích francouzského časopisu Charlie Hebdo vyvolalo obrovské mezinárodní pobouření, protože vlády, zpravodajské kanály a veřejnost po útocích vyjadřují solidaritu se satirickou publikací. Ale co, pokud vůbec něco, by se mělo v reakci na masakr udělat?
Charlie hebdo – doslova „týdeník Charlie“ – byl dlouho silně protináboženský, kritizoval všechna náboženství včetně islámu, křesťanství a judaismu. Ikonoklastický přístup časopisu je mnohými vnímán jako součást širší francouzské tradice satiry, která sahá až do revoluce v roce 1789.
Charlie Hebdo poprvé vyšel v roce 1970 a na své obálce často uváděl karikatury, které vyvolávaly kontroverze – což mělo za následek, nejvážněji, v roce 2011 bombardování kanceláří časopisu.
Po včerejších útocích se mnoho publikací hlásilo k solidaritě s Charlie Hebdo, ale spisovatel Douglas Murray BBC řekl, že tvrzení mainstreamových médií, že stojí na straně Charlie Hebdo, jsou pokrytecká.
'Opravdu je všechno prázdné,' řekl Murray. „Od roku 2005, kdy dánský list Jyllands-Posten zveřejnil několik karikatur, které zachycovaly zakladatele islámu Mohammeda, se žádný evropský a západní tisk nedokázal postavit vedle Jyllands-Posten. Žádný z nich znovu nevydal karikatury, kromě Charlie Hebdo. A když teď všichni říkají, že „musíme stát za Charlie Hebdo, solidarita s Charlie Hebdo“, nemůžou to myslet vážně.
Měly by tedy být urážlivé karikatury široce publikovány?
Dnes německé noviny Největší berlínské noviny postříkal je v obálce s titulkem 'Vive la liberte'. Jyllands-Posten se také rozhodl karikatury znovu publikovat.
Někteří komentátoři, včetně bývalého amerického kongresmana, hledali důvod útoků Ron Paul řekl, že takové teroristické akce lze považovat za přímý výsledek intervenčních politik přijatých západními zeměmi, včetně Francie.
Ale Padraig Reidy, píšící pro Daily Telegraph , říká, že i když může být lákavé si myslet, že islamismus souvisí s akcemi Západu, džihádistické útoky jsou do značné míry nesmyslné.
„Pokud vzestup Islámského státu svět naučil jednu věc, pak je to, že provokace nemá smysl. Džihádisté zabíjejí, protože to dělají,“ píše Reidy. „Nezáleží na tom, zda jste francouzský karikaturista nebo jezídské dítě, humanitární pracovník nebo novinář: pokud nejste jedním z mála vyvolených, jste féroví. Provokace je pouze výmluva, kterou šikanující používají k ospravedlnění svých činů a zároveň zajišťují, že se svět podřídí jejich vůli.“
Jak by tedy měl svět reagovat na masakr? Ve svém úvodníku Časy varoval, že „francouzští nacionalisté budou v pokušení obrátit tento hrozný útok v politickou výhodu“ a že prezident Hollande se může dostat pod tlak, aby „bojoval s ohněm ohněm“. Cílem by ale neměla být odveta, uvedl list, ale zdrženlivost a solidarita. „Pokud s tím Francie místo toho dokáže bojovat jednotně, [prezident Hollande] nebude muset [odvetná opatření]. Všichni jsme teď Charlie.“
