Ach Andy Murray! Právě když jsme ti začali rozumět
Murray Mound se již změnil zpět na Henman Hill: vždy to byl Tim, koho opravdu milovali
Takže Andy Murray, Skot s chraplavým hlasem a nikdy přirozený miláček centrálního kurtu, je mimo letošní turnaj: jeho třísetová porážka Bulharem Grigorem Dimitrovem dunivý krach. Pád místního hrdiny? Sotva. Murrayovo domovské město Dunblane ve Skotsku a noblesní jahodové a smetanové trávníky v Londýně SW19 nejsou od sebe vzdáleny jen několik set mil, ale také světelné roky od sebe v kultuře.
Murray dosáhl vrcholu hry – v éře skutečně skvělých hráčů – bez pomoci Lawn Tennis Association, která promrhala miliony wimbledonských příjmů na sérii také-rans. Se svou obětavou a odhodlanou matkou Judy to Murray zvládl ze slepé strany. Dokud se zjevně nestal velkým vítězem, anglickí příznivci tenisu hladovějící po úspěchu si ho k srdci nevzali.
Tim Henman byl mužem, který měl ukončit poválečné wimbledonské sucho. Měl vše, co tenisový fanoušek Home Counties obdivoval: dobře mluvený, konvenčně vyšší střední třída (Henmanovi měli doma tenisový kurt na trávníku), zdvořilý, úhledný – dokonce i jméno ‚Tim‘ bylo pro wimbledonské věřící uklidňující. Byl samozřejmě vícenásobným semifinalistou a mohl by docela dobře vyhrát, kdyby nebýt nešťastného přívalu deště proti Goranu Ivaniševićovi v roce 2001.
Nemělo to tak být a do vzduchoprázdna, které po sobě zanechala tehdy nesporná britská jednička, se objevila nepravděpodobná postava Andyho Murrayho, oblečená, jako by mířila na poklepání na místní obecní soudy. Kromě dítěte ze sídliště v centru města (v zemi, která si myslí, že by se děti v centru města měly držet fotbalu, to nikdy nepřipadá v úvahu), bylo těžké si představit někoho, kdo by s menší pravděpodobností naplnil Henmanovy boty.
Mimo Velkou britskou veřejnost – nebo alespoň tu část, která ladí s Wimbledonem – nasadil něco jiného, že? emocionální horská dráha. Murray vždy předváděl více tvrdosti než Henman, takže tentokrát vypadal britský vítěz lépe. Ostatně Fred Perry, poslední vítěz z roku 1936, byl tenisovými slovy ze špatné strany tratí, a poté, co třikrát zvedl trofej, odešel do tehdy opovrhovaných řad profesionálních hráčů a opustil Wimbledon (až do Britové měli obavy) hlavně o galantní poražené, které si národ tak často bere k srdci.
Murray byl s Angličany tak rozladěný, že jednou žertoval, že by fandil každému fotbalovému týmu, který hraje proti Anglii. To se davu Pimmů nepovedlo a Murray ztratil ještě větší anglickou podporu.
Pak konečně geniální tah. Murray najal jako svého trenéra osvědčeného vítěze v Ivanu Lendlovi.
Pravda, Lendl nikdy nevyhrál Wimbledon, ale vyhrál ostatní Grand Slamy a za tím výrazem oběti mučení z východní Evropy vyzařovalo ocelové sebevědomí, které se ve hře na trávníku vikářů podle anglické tradice ojediněle nevyskytovalo. Fungovalo to: Lendl tam seděl nevyzpytatelný, zatímco Murray se pod jeho pohledem potil. Vedení v tužce, které v britské hře tak dlouho chybělo, se vrátilo celý život po Perrym.
Nyní Lendl odešel, nahrazen velmi nepravděpodobným způsobem bývalou vítězkou ženské dvouhry Wimbledonu, francouzskou hráčkou Amélie Mauresmovou. Nezdálo se pravděpodobné, že by se kouzlo – ať už šlo jen o psychologické kouzlo – vštípené Lendlem, vrátilo. Murray trpí příliš mnoha démony a všichni jsou příliš viditelní v jeho nedostatku sebekontroly, než aby uspěli, pokud je nevede trenér železnou pěstí. Chybný hráč se znovu objevil a od Lendlova odchodu nic nevyhrál.
Vrátí se Murray?
Nervy drásající nahromadění před každým Grand Slamem (zejména Wimbledonem) bude pokračovat ve své mučivé cestě. Ale, a tady je myšlenka pro ultrapatriotické tenisové písaře: pokud Alex Salmond, vůdce skotského hnutí za nezávislost, vyhraje své zářijové referendum, tentokrát příští rok nemusí být Murray ani Brit.
„Murray Mound“ se již na Google Maps dostal do šrotu tenisové historie poté, co nějaký anonymní – a prozíravý – člen veřejnosti změnil zpět do ‚Henman Hill‘.
Tim byl celou dobu skutečně ‚jejich‘ člověkem.
