Mitchell Johnson: od panta padoucha k anglickému nepříteli
Australský rychlý nadhazovač byl někdy nevyzpytatelný, ale dokázal elektrizovat dav a nechat pálkaře vyděšené
Gareth Copley/Getty
Mitchell Johnson, někdy hrůzostrašný australský rychlý nadhazovač, jehož pověst se od pantomimického padoucha proměnila v zabijáka s mrtvýma očima, odešel z mezinárodního kriketu ve věku 34 let.
Ve svém posledním testu proti Novému Zélandu, který skončil remízou, předjel Bretta Lee a skončil čtvrtý v historickém seznamu australských testovacích nadhazovačů za velikány Shane Warnem, Glenem McGrathem a Dennisem Lilleem, když ve 28:40 zahrál 313 branek. za kus v 73 zápasech.
Pocty kníratému a silně potetovanému Australanovi byly velkorysé v Anglii, zemi, která viděla to nejlepší i nejhorší z jeho bowlingu a kde se stal kultovní postavou na terasách.
Na turné Ashes v Anglii v roce 2009, kde Johnson bojoval o přesnost, inspiroval nyní nechvalně známou hlášku, která jeho bowling odsuzovala jako „***e“. Ale dostal se zpět během turné Ashes v letech 2013-14, kdy zredukoval nejvyšší pořadí Anglie na trosky díky některým z nejvíce vzrušujících a nejnepřátelštějších bowlingů, jakých byla hra svědkem od zániku velkých západoindických stran v 80. letech.
A právě proto se na něj bude vzpomínat, říká Russell Jackson Opatrovník . Rychlí nadhazovači jsou „zamrzlí v čase na svém vrcholu, když tailenderi ustrašeně couvali ke čtvercové noze a velikáni hry měli v rukou tmel“, říká. 'Pokud jde o druhý bod, Johnsonův úžasný ročník 2013-14 bude státem letního pomníku jeho děsivé pověsti a také mu zajistí místo v australském rychlém bowlingovém panteonu.'
V nejlepším případě byl typem nadhazovače, který „nechá pálkaře v noci bdít strachem“, říká Michael Atherton Časy . Říká, že Johnsonův děsivý bowling na turné 2013-14 byl alespoň částečně zodpovědný za následný rozpad celého anglického týmu a konec více než jedné kariéry.
'Tady se ozývaly ozvěny (bez ohledu na helmy) teroru vyvolaného v anglických pálkařích... Dennisem Lilleem a Jeffem Thomsonem před čtyřmi desetiletími.' Od té doby nebyly australské davy tak elektrizovány takovým tempem, které by mohlo trhat kosti.“
Cituje Kevina Pietersena, který ve své autobiografii vzpomínal, jaké to bylo čekat na pálku, zatímco Johnson vtrhl do Anglie v Gabba v Brisbane. Napsal: 'Seděl jsem tam a přemýšlel: Mohl bych zemřít tady v zasraném Gabbattoir'.'
Pietersen byl svědkem toho, co Michael Vaughan Daily Telegraph nazývá 'jedno z nejdivočejších kouzel, jaké jsem kdy viděl od rychlého nadhazovače'.
Stejně jako ostatní bývalí hráči vysvětluje, že Johnsonova slizká akce a poněkud nevyzpytatelná forma ho pro pálkaře téměř znemožňovaly 'vybrat', a to ho dělalo mnohem nebezpečnějším než ostatní nadhazovači podobného tempa. Ale také byl zranitelný, když nebyl na písničce.
Skutečnost, že byl pro fanoušky Anglie pantomimickým padouchem, byla známkou respektu. Neobtěžují se naštvanými hráči, o kterých vědí, že nepředstavují žádnou hrozbu pro jejich tým. Angličtí fanoušci věděli, že kdyby Johnson klikl, mohl by Anglii odfouknout za hodinu a otočit zápas během sezení,“ dodává.
